ČAS. MYSL. BOHATSTVÍ. ODKAZ.

Věřím, že všechno začíná láskou.

Láskou k rodině. K partnerce. K přátelům. K sobě samému. K Bohu. K životu. A k práci, kterou člověk každý den dělá.

Bez lásky ztrácí úspěch smysl.

Moje cesta nebyla přímá a rozhodně nebyla snadná.

Můj život nezačal na vrcholu, ale na dně. Když mi byl rok, málem jsem nepřežil. V pěti letech jsem jednoho rána vstal a moje nohy mě neposlechly. Ochrnul jsem a plazil se za mámou do kuchyně. Strávil jsem tři měsíce v nemocnici, kde mi dělali lumbální punkce a hledali příčinu v mozkomíšním moku. Nikdo přesně nevěděl proč, ale postupně jsem se vrátil zpátky. Znovu jsem začal chodit.

Tehdy jsem pochopil jednu věc, kterou si nesu dodnes: nic není samozřejmost. Zdraví, pohyb, další den — všechno je dar, který si musíš zasloužit svým přístupem k životu.

Do patnácti let jsem byl pořád nemocný — angíny, chřipky, opakující se slabost. Změnilo se to až ve chvíli, kdy jsem začal víc vnímat vlastní tělo, cvičit a správně se stravovat. Od té doby nemoci skončily.

Mým prvním velkým světem byl fotbal. Miloval jsem soutěžení, tlak, posouvání limitů. Učil jsem se, že výsledky nepřichází náhodou.

Pak přišlo dospívání — hledání identity, zkoušení světa, učení se chápat lidi i sebe.

Později jsem objevil kulturistiku. Nešlo jen o svaly. Šlo o disciplínu, o schopnost dělat každý den to, co je potřeba, i když se mi nechtělo. Vybudoval jsem tělo, o kterém jsem snil — a pochopil, že skutečná síla nezačíná ve svalech, ale v hlavě.

Deset let jsem pracoval v rodinné pekárně. Převážně noční směny, šest dní v týdnu. Odmakal jsem si hodně.

Cítil jsem ale, že mi život protéká mezi prsty — že žiju život, který mi nepatří. Stejně jako spousta lidí v podobné situaci jsem věřil, že můžu víc, a hledal jsem cestu ven. Ne vždy správnou.

V tom období jsem se dostal i k sázení na Tipsportu. Sledovalo mě tam asi 1500 lidí, tikety vycházely a vybudoval jsem si na tom slušný kapitál. Ale je to gambling. Nakonec jsem o všechno přišel a ještě se zadlužil. V tu chvíli mi to přišlo jako konec.

Nebyl. Byla to jedna z nejtvrdších lekcí mého života.

Pak jsem poznal trading. Zjistil jsem, že za den dokážu vydělat to, co jsem v pekárně dřel za měsíc. Pro mou mysl to byl extrém. Ponořil jsem se do toho naplno a řekl si, že nezastavím, dokud vím, že neexistuje strop. Z výplaty 30 tisíc jsem se postupně dostal na 200 až 500 tisíc měsíčně — a pracoval jsem dál stejně tvrdě, jako bych neměl nic.

Přesně odtud pochází moje motto: Pracuj, jako bys neměl nic. Mysli, jako bys měl všechno.

Spálil jsem hodně účtů. Pokazil hodně obchodů. Bojoval s overtradingem a se všemi emocemi, které k tomu patří. Ale nikdy jsem nepřestal věřit, že to dokážu.

S penězi a úspěchem přišlo i pokušení. Navštívil mě ďábel v podobě žen, alkoholu, nekonečných párty a drog — všechno, co tě dokáže odpoutat od cíle a rozleptat charakter, který sis roky budoval. Byl jsem v tom a poznal to zevnitř. Dnes to za mnou je. Následuji Boha a vím, že skutečná svoboda v žádné z těch věcí nikdy nebyla.

Postupně jsem začal učit ostatní a vybudoval komunitu přes 100 lidí. Vedl jsem je, dělal jsem meetingy, podporoval je i ve chvílích, kdy už mi za to neplatili — protože jsem chtěl, ať každý najde svou vlastní cestu.

S úspěchem rostly i náklady. Po třech letech to přeteklo a rozsypal se mi cashflow. Padl jsem znovu na dno. Někteří lidé, které jsem dostal na vrchol, se ke mně obrátili zády. Spoustě lidem se to dokonce líbilo. Ale rodina a moje žena zůstali se mnou — a to stačilo.

Krok po kroku jsem šel dál. Změnil jsem okruh lidí, změnil bydliště a začal všechno znovu, lépe.

Dnes vím, že dokud jsem zdravý, neexistuje nic, co by mě zlomilo.

Právě proto vzniklo SonMachi.

Vím, jaké to je chtít se dostat ze života, který ti nepatří. Vím, jaké to je cítit, že můžeš víc, a hledat cestu — někdy špatnou. SonMachi nevzniklo jako produkt. Vzniklo jako odpověď lidem, kteří cítí to samé, co jsem kdysi cítil já.

Neukážu ti zkratku. Ukážu ti směr. Světlo. Ale projít tu cestu musíš sám. A stojí to za to.

Psychologie, filozofie a lidská mysl mě fascinují od dětství — studuji je víc než polovinu života. Inspiraci nacházím ve starých filozofech, příbězích hrdinů, historii i moderní vědě. Miluji Japonsko, anime a postavy, které se nikdy nevzdávají — lidi, kteří dokážou spojit sílu s pokorou, ambice s morálkou.

Věřím v osobní zodpovědnost. V karmu. V sílu vlastních rozhodnutí. V to, že charakter má větší hodnotu než rychlý zisk.

Na těle nosím vytetované dva biblické verše, které mě provázejí na každém kroku — Izajáš 54:17, že žádná zbraň vyrobená proti tobě se nezdaří, a příběh Daniela v jámě lvové, o víře a charakteru, které tě dovedou živého ven i z nejtěžší situace. Když jsem padal — nemoc, pekárna, gambling, zhroucený byznys — vracel jsem se právě k těmhle slovům.

Mám rád krásné věci — luxusní auta, hodinky, architekturu, klid, přírodu, vodu, slunce, dobré jídlo. Ale pochopil jsem, že to nejsou cíle. Jsou to jen vedlejší produkty cesty.

Nejdřív musí člověk vybudovat sebe.

Potom najít člověka, se kterým chce sdílet život.

A nakonec vytvořit prostředí, ve kterém mohou společně růst, cítit svobodu a být vděční za každý další den.

Dnes buduji projekty, komunity a systémy, které pomáhají lidem převzít kontrolu nad vlastním životem.

Nevěřím na dokonalost. Věřím na růst.

Nevěřím na limity. Věřím na disciplínu.

Nevěřím na náhody. Věřím na odvahu jít dál i tehdy, když cesta není vidět.